Jak jsem začínal, aneb Vzpomínky veterána poprvé

O tom, že v Kroměříži existuje nějaké Arcibiskupské gymnázium, jsem se dověděl, hned jak bylo založeno, protože na jeho existenci a na to, že přijímá studenty do prvních ročníků, nás při Mši při ohláškách upozornil pan farář Heger. Okamžitě jsem se rozhodl, že tam budu studovat – jedno z rozhodnutí, kterých jsem nikdy v životě nelitoval. Vstupní překážky byly minimální. Pokud měli rodiče nějaké námitky, nechali si je moudře pro sebe, osobně si ale myslím, že byli s mojí volbou naprosto spokojeni.

Největší překážkou se ukázala naše Základní škola, respektive paní učitelka, která měla na starosti pomáhat žákům s přihláškami na střední školy. Nešlo ani tak o to, že církev nesnášela a církevní školy neschvalovala – byla dost inteligentní na to, aby jí bylo jasné, že probírat to se mnou nemá cenu. Horší bylo, že absolutně netušila, jak by se měl člověk na církevní školu hlásit, takž mne tam nechala poslat první ze dvou přihlášek, určených pro státní školy. Také mi doporučila podrobnější dobrozdání od pana faráře, takže z jednořádkového dobrozdání „není námitek“ se zcela zbytečně staly dva odstavce, vychvalující mé zásluhy ve farnosti až do nebe (čistě sebekriticky přiznávám, že se daly shrnout do dvou holých vět či jednoho krátkého souvětí).

Poslední překážkou byly přijímačky, které jsem zakončil jako pátý nejlepší, což mého otce strašlivě potěšilo. Pokud mne zpětně ve vzpomínkách na Ágéčko něco mrzí, tak je to fakt, že jsem nikdy neměl být vzorným žákem a dokonce ani pilným žákem, takže tento úspěch u přijímaček byl vlastně též mým posledním studijním úspěchem (jediný další, ke kterému jsem se přiblížil, byla až moje kovbojská maturita, kde jsem sahal po vyznamenání, leč trojka z němčiny mi ho po zásluze sebrala. Ale to je trochu jiné téma). Další otcovo potěšení mohlo tak pramenit maximálně už jen z toho, že jsem školu úspěšně dokončil, což je dost málo.

Úspěšné přijímačky měly za následek, že jsem byl přijat a základka byla požádána, aby mne uvolnila na týdenní červnové seznamovací soustředění, které se odehrávalo v chatách někde na střední Moravě, kde se to jmenovalo Jablůnka, nebo Jablůnkov. Tehdy jsem si ještě nepsal deník, zpupně důvěřuje své rádoby dokonalé paměti, takže si už z toho soustředění mnoho nepamatuji. Vzpomínám jen na to, že jsme hráli hodně volejbal a že nás tam učitelé honili do zblbnutí. Z nich si pamatuji jen na prof. Tomečka a poněkud nevýrazného (rozuměj nijak zvlášť krutého) prof. Kotase, našeho třídního.

Profesor Tomeček se představil jako tělocvikář, nejlepší tenista Kroměříže a organizátor „plaveckého výcviku“. V té chvíli ještě nikdo z nás netušil, že ona tekutina, v níž si budeme moci během výcviku vydatně zaplavat, je náš vlastní pot. Plavalo se hned dvakrát denně – při rozcvičce a odpoledním programu. Zjistili jsme také, že Tomeček umí šplhat – když se zasekla vlajka na stožáru, tak pro ni vylezl. Jeden nový kolega při té podívané ucedil, že vědět to, tak ten stožár ráno nařízl. Vlastně mám dodnes neodbytný pocit, že učitelé vsadili na strategii, že nejlépe studentský kolektiv stmelí společný nepřítel, do jehož role se Tomeček s gustem stylizoval. Díky němu jsme také zjistili, že máme ve třídě poetu – nezapomenutelného baviče, ironika a satirika Petra Šišku. Jeho první báseň si velmi dobře pamatuji dodnes. Navíc Petr měl i další talenty: dokonalý hlas a cit pro přednes. Takže ukázka ze studentské poezie čerstvě přijatého vlastně ještě ne studenta Arcibiskupského gymnázia z června 1993:

Tomeček

Petr Šiška

Tomeček v chatě své pikle kuje,

a pak nás ráno buzeruje.

Vříská a řádí, jak ňákej ras,

Hoďte ho do Bečvy! Zlomte mu vaz!

Jak tohle dopadne, nemám páru,

asi ho pověsím na stožáru!

Pak přišli prázdniny a po nich už škola. Ta začínala a vypadala mnohem hůř než dnes. Neměla ještě ani maturitní ročníky, polovinu internátu (a myslím, že ještě i část přízemí) okupovala jiná škola (myslím, že Obchodní akademie, ale možná to byla Střední pedagogická). Škola taky měla opačné obsazení, než dnes, 2/3 studentů byli kluci, neboť na arcibiskupství žili ještě v přesvědčení, že je Arcibiskupské gymnázium bude zásobovat kvanty kněží, a proto stanovilo takový poměr přijímaných studentů. Brzy ale zjistili, že zas až tak žhavé to nebude, a ještě někdy v průběhu devadesátých let (tuším, že ještě za mého studia) to zrušili. Ono taky se již v té době se mluvilo hodně o diskriminaci a na určitou část veřejnosti dělaly kvóty podle pohlaví dost špatný dojem. Zrušeno bylo záhy i privilegium, že studenti AG nemusejí projít konviktem. Neosvědčilo se. Upřímně řečeno, nedivím se tomu.

Škola to byla obecně dobrá, nicméně měla určité nedostatky v personálním obsazení některých předmětů, kde vedle vynikajících učitelů existovali i učitelé, řekněme, méně dobří. Vzpomínám si velmi živě na vyloženě katastrofální výkony části latinářů a angličtinářů (zejména těch, co učili angličtinu ve třídách, kde byla až druhým jazykem), jakož i na zajímavé způsoby látání nedostatku učitelů informatiky (na druhé straně, tehdy počítače začínaly, tohle byl patrně problém každé školy)… Učilo se převážně ne po jednotlivých hodinách (ty byly výjimky), ale po dvouhodinových blocích, přičemž čas pětiminutové přestávky uvnitř dvouhodinovky si tuším vybíral učitel sám (tohle se možná ještě za mne změnilo, nicméně dvouhodinové bloky byly z mně ne zcela jasných důvodů zrušeny až po mém odchodu ze školy, což je asi škoda, byly IMHO lepší než jednohodinovky).

Když jsem u začátku, nesmím zapomenout na první hodiny výuky a prof. Koutného, který začínal zároveň s naším ročníkem a měl s námi první dvouhodinovku výuky. Když jsem se po ní s několika spolužáky flákal na chodbě, objevil se proti nám pan profesor a jeho obličej se okamžitě rozzářil úsměvem člověka, který právě nalezl řešení obrovského problému. Zrychlil. Vedeni pudem sebezáchovy jsme se okamžitě pokusili zmizet, leč mne zradilo mé nezapomenutelné jméno.

„Ignáci!“ Odevzdaně jsem zastavil a otočil se: „Ano, pane profesore?“ „Ignáci, tu máte…“, vrazil mi profesor Koutný do ruky třídnici. „Víte, já strašně spěchám a nějak nemůžu najít sborovnu. Ale Vy už si jistě poradíte...“, zašvitořil skrze svůj zubatý úsměv, v němž se med snoubil s hrozbou, a zmizel tryskem ve směru hlavní vchod. Chvíli jsem za ním užasle civěl a pak jsem pokrčil rameny. Ten úkol nebyl zas až tak těžký. Vlastně byl docela lehoučký. Stačilo se otočit o devadesát stupňů, udělat jeden krok a zaklepat na dveře sborovny.

(psáno pro AGin)