Jak jsem maturoval z češtiny aneb Veterán popáté

Je možná divné začínat studijní část vzpomínek zrovna maturitou, ale kdybych vzpomínal po pořádku, letošní maturanty bych už nestihl. Tož na jejich počest. Koneckonců, maturita byla jedna z prvních věcí, které nám byly připomínány - neb už první vyučovací den nás prof. Koutný obdařil svojí oblíbenou frází: "Studenti, učte se, maturita je už za čtyři roky!" Tuto frázi nám pak se zvrhlým sadismem opakoval celé studium, průběžně aktualizujíc časový údaj. No, rozhodně jsme si pak tedy nemohli stěžovat, že jsme příchodem maturity nějak překvapeni, byť hrůznost toho prohlášení nám docházela až ve čtvrťáku, kdy se čtyři roky změnily na čtyři měsíce. Maturovati člověk v časech mých musel ze čtyřech předmětů: češtiny, cizího jazyka (můj byl němčina) a dvou volitelných (moje byly biologie a chemie). Nejkomplikovanější byla maturita z češtiny, která se sestávala ze slohové práce, části literární a části mluvnické. Když už jsme u toho: zbytečnější a nesmyslnější předmět, než je současně koncipovaná gymnazijní literatura, patrně neexistuje. Ale dál. Já měl poměrně příznivý čas maturity: připadla na pondělí dopoledne. Než k ní ale přejdu, zastavím se u dříve zpracovávané slohové práce.

Náš ročník měl jednu obrovskou výhodu: maturita připadla na rok tisíciletého výročí umučení sv. Vojtěcha, takže nebyl problém odhadnout, co že bude jedním z témat, která budou vybrána. Jelikož na naší škole žilo pár lidí "Bůh ví proč" v přesvědčení, že mám, pokud jde o slohové práce a psaní vůbec, nějaké mimořádné předpoklady, několik týdnů před realizací písemné práce jsem poskytoval konzultace kolegům na téma, jak by měla vypadat slohová práce na téma Svatý Vojtěch, popřípadě Desetiletí duchovní obnovy. Příliš mne to duchovně neobnovilo, mám-li se přiznat, a získal jsem tak vůči sv. Vojtěchovi na dlouho silnou averzi. Mimochodem: hádejte, komu je zasvěcen kostel hned vedle Jihočeské univerzity, kam jsem po gymplu přesídlil? A komu kostel u nás na vesnici? Kdo to uhodne, má u redakce čokoládu (o kterou se ovšem podělí s redaktory a dalšími úspěšnými řešiteli).

Když přišel čas psaní práce, byla nám slavnostně představena témata: "Svatý Vojtěch a Desetiletí duchovní obnovy", "Moje oblíbená kniha", "Přínos moravských básníků české literatuře" a "Úloha školy v životě jednotlivce". Volba to byla snadná: Než věnovat byť i jediné písmeno sv. Vojtěchovi a DDO, to bych radši na maturitu rezignoval, o knihách jsem se dostatečně vypsal ve čtenářském deníku (sice obsahoval jen 1/4 knih, co měl, ale zato jsem je skutečně přečetl), o moravských básnících se nedalo uvažovat (toto téma zvolil jediný člověk, třídní poeta Petr Šiška, který tedy po zásluze automaticky obdržel za jedna). Zbývala tedy poslední možnost, která (Bohu díky) poskytovala dostatek prostoru pro uplatnění mého kritického pohledu na svět, smyslu pro humor a břitkého pera. Dobrá rada: pokud zvolíte populární únikové téma, snažte se být originální, jinak riskujete, že se Vaše práce utopí v šedi dalších podobných, což zvyšuje šanci na dvojku či trojku i u prací, které by samostatně možná dosáhly lepšího výsledku. Mé práci to samozřejmě nehrozilo, byla oceněna jedničkou a tuším, že i přečtena před třídou, pan profesor si ovšem neodpustil poznámku, že kdyby se známkovaly i názory, věděl by o mnohem vhodnějším a šťavnatějším hodnocení. Skoro jako by měl dojem, že škola má vedle mnou probírané funkce (zajištění dokonalé mravní destrukce mládeže) i nějaké další, dokonce užitečné. Ale není se co divit, tehdy u nás ještě Fulghum nevycházel, takže pan profesor nemohl vědět, že vše podstatné se člověk naučí ve škole mateřské. :-)

Čeština byla i první předmět mé ústní maturity, 10 minut literatury a 5 minut mluvnice. Bohužel, vytáhl jsem si tu absolutně nejhorší otázku ze všech možných: "Československá poezie od roku 1945 až po dnešek". V tu chvíli mne polilo horko - učil jsem v pořadí biologie - chemie - němčina - čeština, a k posledním otázkám z češtiny jsem vůbec nedostal. K vytáhnuté otázce jsem věděl hodně jen o Zahradníčkovi a pak jen že existovaly "nějaké dvě skupiny" a že v jedné z nich byl Skácel, co napsal "Kam teče krev". To nebyl moc solidní základ. "V pořádku, Ignáci, poradíte si?", zašveholil nenápadně Koutný. Jasně, pokýval jsem hlavou naoko spokojeně, v duší úpěje v předtuše katastrofy. I začal jsem snovat plán, jak své chabé prostředky prodat co nejúčinněji. V prvé řadě: rozhodl jsem se, že na šmírák nic psát nebudu, protože bych ho stejně nemohl popsat tak, aby nevypadal jako přitěžující okolnost. V druhé řadě, Koutný je poctivec, nenatáhne těch deset minut na literaturu, takže potřebuju prostě zabít čas. Takže takový ty obecný kecy o válce a nastupující totalitě, pak plynule přejít na Zahradníčka, kterého umím. Nesmím se zastavit, protože jakmile dám Koutnému či Řezníčkové prostor k otázkám, tak jsem jednoduše v hajzlu, na druhé straně musím mluvit k věci, logicky a nezastavovat se u detailů, abych nevyprovokoval zásah. Kruci. A pak to přišlo. Nápad. Osvícení. S cenou zlata.

Profesor Koutný nás během studia občas otravoval tím, že se musíme naučit básničku. Když jsme byli ve třeťáku, naučil jsem se nějakou trapnou několikaveršovačku, která vyprovokovala Koutného k jakémusi sarkastickému projevu. To mne naštvalo a rozhodl jsem se pro vendettu. Jelikož mám Zahradníčka rád, ve čtvrťáku jsem se naučil první tři zpěvy Znamení moci (což je asi 35 slok, už nevím) a chystal jsem Koutnému velké překvapení v podobě zabité půlhodiny, až mne vyvolá. Jenže on mne ten rok nevyvolal, což mne původně zklamalo, nicméně teď, na maturitním potítku, jsem to zpětně přehodnotil jako mimořádnou Boží přízeň. Suverénně jsem nastoupil ke zkoušce, prohlásil jsem, že šmírák nepotřebuju a tak jej nedělám, a pustil jsem se do toho. Začal jsem politickými okolnostmi, skočil na Zahradníčka, toho jsem stručně charakterizoval a pak jsem nesměle navrhl, že bych si dovolil zarecitovat malou ukázku. Řezníčková povzbudivě pokývla a já začal. Při první sloce Koutný uznale pokýval hlavou, při počátku druhé strnul a zvednul obočí, při třetí zrudl a v jeho tváři se objevil výraz zděšení, to mu už došlo, že něco není v pořádku. Navzdory jeho zuřivým znamením, která jsem pochopitelně "nezaregistroval" (to víte, recitování chce přece jen plné soustředění, že ano) se mi podařilo dokončit čtvrtou sloku. Pak samozřejmě přišel menší uragán v podobě namátkových otázek (Koutný nebyl blbej, došel mu účel překvapivě dlouhého přednesu) a tam jsem už moc úspěšný nebyl. Ale jeho čas byl omezený a tak musel, ač zuře, poměrně brzy přejít na mluvnici, kde jsem už měl pevné kramfleky. Mé ohodnocení se pak zkomplikovalo: Koutný mi navrhoval za tři, protože jsem "skoro nic neuměl", Řezníčková za dva a předseda komise nemohl uvěřit, že by jediný člověk, co byl schopen tak krásně recitovat (a dokonce Zahradníčka), měl dostat něco jiného než jedna. No, výsledná dvě potěšila. Ať se Vám daří minimálně stejně.